Srpen 2016

Frank Longbottom

31. srpna 2016 v 20:51 Co se dělo potom...
U hradu je očekával jen Remus, Petr a Bessyn bratr.
"A jéje… větřím osobního huláka…", zamumlala směrem ke klukům.
Sirius se tiše uchechtl. "Ne, že bych ti záviděl."
Plavovláska měla - naneštěstí pro ni - pravdu.
"Elizabeth?", oslovil ji. V jeho hlase zaznívala špatně skrývaná zlost.
"Frankolino?", ušklíbla se. Dívala se do jeho očí a očekávala, že teď přijde smršť. Její bratr byl hodný, jen měl pocit, že má za Bessy ve škole zodpovědnost, což nejspíš i měl - a tak, když se účastnila nějakého průšvihu, chytal se za hlavu, potom si lál a pak lál i své mladší sestře.
"Neříkej mi Frankolino.", opáčil, pokoušeje se o klidný tón.
Štěstí, že nezaslechl Jamesovo přidušené vyprsknutí smíchy.
"Áno?", ušklíbla se blondýnka. Byla asi tak o tři hlavy menší, než její bratr. "Tak mi neříkej Elizabeth!"
Probodl ji vzteklým pohledem. "TY si podmínky klást nebudeš. Kromě toho se tak skutečně jmenuješ."
Bylo vidět, jak se Bessy napružila. Už mu chtěla něco peprného odseknout, ale Frank ji nenechal a pokračoval:
"Do Prasinek se nesmí bez dozoru! A do Zapovězeného lesa už vůbec ne! Jsi normální?!", teď už křičel. Poberti hltali každé jeho slovo.
"Ani bych neřekla!", opáčila nakvašeně Bessy.
Frank se nadechl - a pak vydechl.
"Bessy.", pronesl už klidným hlasem.
Jamesovi mimoděk prolétlo hlavou, že oba sourozenci jsou pěkně rychlovarní.
Naklonila hlavu na stranu.
"Měla jsi alespoň hůlku?"
Pokrčila rameny. "Vím já?"
"To je náhodou celkem zásadní!", zapojil se náhle do debaty s důležitým výrazem James.
Frank na něj vrhl popuzený pohled.
Bessy se ušklíbla. "I kdybych ji neměla, tak jsem naživu, no ne?"
James si skousl ret. Možná nechybělo tolik a tohle by říct nemohla.
"Dobře, dobře…", kývl Frank. "Až budeš mít průšvih, vysvětlíš to mámě sama - že jo?", zvedl obočí.

Neviňátkovsky se usmála. "Uvidím…"

Sirius se obává

31. srpna 2016 v 20:50 Co se dělo potom...
... a já taky. A to toho, že tahle kapitola... je fakt trochu děs. :-( Takže! Takže sem dám hnedle další!
(Jejda... já to s těm vykřičníkama trochu přeháním, co?) No nic... čtěte. :-)

"Není tady!", křikl Sirius. Jeho vyděšený hlas se v lese nepřirozeně rozléhal.
James znepokojeně těkal pohledem ze svého kamaráda na podivně prohnutý strom.
"Jseš si jistej, že to bylo tady?"
"Totálně. Kolik takovejchhle pitomejch stromů tady najdeš?"
James mlčel. Nevěděl.
"Bessy, ozvi se!"
Ale les zůstával dál děsivě tichý, zlověstný. Odnikud nezakřupala větvička, nezaslechli žádné přidušené volání o pomoc.
"Přece nemůže být po ní, ne?", ujišťoval se přiškrceným hlasem Sirius.
"Klid, brácho. Třeba se vrátila do hradu.", navrhl James nepřesvědčivě.
"Nebo je u Hagrida."
Bylo ale nad slunce jasnější, že tomu Sirius sám nevěří. Ploužili se tichým podrostem, občas zavolali její jméno.
"Jak hodně jsi ji praštil?"
Sirius po něj vrhl letmý vyděšený pohled. "Celkem málo."
James si prohrábl vlasy. "Merline, Merline…", opakoval tiše. Cítil, jak se začíná potit. Zaražen pozoroval svoje odrbaného famfrpálové boty. Jedna noha před druhou a znovu. Do háje, Elizabetho, najdi se. Za to nám ty dva pitomý galeony nestojej. Kdyby se uměl modlit, možná by si teď mumlal tichou modlitbičku. Levá, pravá. Prosím, ať se stane zázr-
"Jamesi!", Siriusovi rozčilením přeskočil hlas.
Prudce vzhlédl. Před ním stál strom, dvojče toho u kterého nechali Bessy. Ne, moment! Co to pod ním leží? Než stačil říct bé, Sirius klečel u té hromádky a důkladně ji proklepával.
"Je tady, Jamesi!", zazubil se.
"Jo. Neodešla k Hagridovi.", odvětil nebelvírský chytač. Nikomu na světě by nenpřiznal, jak strašlivě se mu ulevilo. V tu chvíli se ale plavovlasá hromádka zvedla a zmateně na oba pohlédla.
"Jak se cítíš?",otázal se zdvořile Sirius.
Opatrně si sáhla na hlavu. "Asi to ujde", opáčila "jsem celá pomlácená", dodala pak, poměrně nelogicky.
"Ale jsi živá.", upozornil James.
"No to bych prosila.", ušklíbla se a opatrně se zvedla.
"A můžeš se hejbat.", dodal James.
Zašklebila se. "Buď rád."
Začala si oprašovat kalhoty ve kterých běžela. Byly dost podivně střižené.
Pak se na ně podezřívavě zahleděla.
"Hele, co na mě tak zíráte?"
Letmo si vyměnili pohledy. Byli spolu už tak sehraní, že ani nepotřebovali nitrozpyt, aby si rozuměli.
James nepatně povytáhl obočí. Znamenalo to něco jako: Řekneme jí to?
Sirius přimhouřil oči. James z toho vyčetl: Nemyslím, že je to dobrý nápad…
James sotva znatelně kývl. Konec očního kontaktu. Celé to trvalo asi tak dvě vteřiny.
Pokrčil rameny.
"Koukáme, jestli se ti neporouchala ještě víc ta tvoje makovice."
"Chrasti, chrasti. Děkuju pěkně.", odfrkla si.
Všechno bylo v suchu. Bessy na živu, Sirius měl zase na koho dělat dojem a James nemusel mít starosti, že by neměl koho štvát… tedy kromě Lily. Jakmile jeho myšlenky dospěly k ní, všechno ostatní bylo odsunuto kamsi na pozadí jeho myšlení a tam to pokojně zůstalo.

A tak byla svým způsobem Lily vinná za to, co stalo pak. Za ten "průšvih z nedbalosti", jako to pak pojmenovala Bessy...

Malér na obzoru

28. srpna 2016 v 21:12 Co se dělo potom...
Vlasy mu cuchal vítr. Nádech, výdech. Běžel. Jedna noha, druhá. Zapovězený kolem něj pomalu začal řídnout, až přešel v neškodnou, suchou louku. Uschlá tráva se mu v pravidelných intervalech otírala o lýtka. Začínal mu pomalu docházet dech. Prudce zabrzdil, až se okolo něj zvedl oblak prachu a opřel se o kolena. Prudce vydechoval. Na tváři mu pohrával široký úšklebek.
Plán vyšel. Bessy byla bezpečně odklizena z cesty. Tmavovlasý nebelvírský chytač se narovnal a vycházkovou chůzí se vydal k Prasinkám. Měl takový pocit, že Sirius už na něj bude čekat u tří košťat.
"No kde vězíš, brácho?"
"Klid. Užívám si života.", zazubil se James. Sirius seděl u stolečku v rohu hospůdky u Tří košťat a lil do sebe už bůhví kolikátý máslový ležák.
"Užíváš si života.", protočil Sirius pobaveně oči.
"Kdes vzal prachy?", podivil se James.
"No…", Sirius nevypadal, že by se mu chtělo odpovídat, "někde jsem je sehnal. Bejt tebou bych se o to dál nezajímal. Jestli tě to umlčí, tak ti půjčím na něco k pití."
"Mohl bys od hodiny dělat u Gringottovejch.", ušklíbl se James.
Netrvalo dlouho a už seděli nad korbely oba.
Sirius se zamračil.
"Víš, co by mě zajímalo?"
James si důkladně upil. "Co?"
"Za jak dlouho se probere."
James si pobaveně odfrkl. "Ty o ní máš starost."
"O ni? Houby. O nás. Protože kdyby se neprobrala včas, a něco ji tam zblajzlo, tak to bude na nás - no ne?"
James chvíli upřeně zíral do svého máslového ležáku. Madam Rosmerta ho pořádně napěnila, takže teď na něm trůnila parádní bílá čepička.
"Kámo, tak tohle jsme nedomysleli."
Nervózně na sebe pohlédli.
"A - Jamesi?", Sirius teď vypadal vyloženě znepokojeně.
"No?"
"Máš na puse pěnu."
"Merline!", zavyl James. Rychlým pohybem si otřel ústa. "Tak jdem. A raději trapem."
Dva kluci, jeden v mudlovských kraťasech a odrbaném tričku, druhý ve famfrpálovém úboru, doslova vysprintovali z Prasinek. Věděli, že jestli přijdou pozdě, bude z toho malér všech malérů.

Sirius sice řekl, že mu jde hlavně o ně, ale oba věděli, že to není tak docela pravda. Bessy jim přece jen nějakým způsobem lezla už nějakou tu dobu na nervy. A takového člověka prostě nemůžete nechat ležet v lese. V lese, a když tohle Jamese napadlo, bezděčně se otřásl, v lese se spoustou lidožravých potvor.