Sirius se obává

31. srpna 2016 v 20:50 |  Co se dělo potom...
... a já taky. A to toho, že tahle kapitola... je fakt trochu děs. :-( Takže! Takže sem dám hnedle další!
(Jejda... já to s těm vykřičníkama trochu přeháním, co?) No nic... čtěte. :-)

"Není tady!", křikl Sirius. Jeho vyděšený hlas se v lese nepřirozeně rozléhal.
James znepokojeně těkal pohledem ze svého kamaráda na podivně prohnutý strom.
"Jseš si jistej, že to bylo tady?"
"Totálně. Kolik takovejchhle pitomejch stromů tady najdeš?"
James mlčel. Nevěděl.
"Bessy, ozvi se!"
Ale les zůstával dál děsivě tichý, zlověstný. Odnikud nezakřupala větvička, nezaslechli žádné přidušené volání o pomoc.
"Přece nemůže být po ní, ne?", ujišťoval se přiškrceným hlasem Sirius.
"Klid, brácho. Třeba se vrátila do hradu.", navrhl James nepřesvědčivě.
"Nebo je u Hagrida."
Bylo ale nad slunce jasnější, že tomu Sirius sám nevěří. Ploužili se tichým podrostem, občas zavolali její jméno.
"Jak hodně jsi ji praštil?"
Sirius po něj vrhl letmý vyděšený pohled. "Celkem málo."
James si prohrábl vlasy. "Merline, Merline…", opakoval tiše. Cítil, jak se začíná potit. Zaražen pozoroval svoje odrbaného famfrpálové boty. Jedna noha před druhou a znovu. Do háje, Elizabetho, najdi se. Za to nám ty dva pitomý galeony nestojej. Kdyby se uměl modlit, možná by si teď mumlal tichou modlitbičku. Levá, pravá. Prosím, ať se stane zázr-
"Jamesi!", Siriusovi rozčilením přeskočil hlas.
Prudce vzhlédl. Před ním stál strom, dvojče toho u kterého nechali Bessy. Ne, moment! Co to pod ním leží? Než stačil říct bé, Sirius klečel u té hromádky a důkladně ji proklepával.
"Je tady, Jamesi!", zazubil se.
"Jo. Neodešla k Hagridovi.", odvětil nebelvírský chytač. Nikomu na světě by nenpřiznal, jak strašlivě se mu ulevilo. V tu chvíli se ale plavovlasá hromádka zvedla a zmateně na oba pohlédla.
"Jak se cítíš?",otázal se zdvořile Sirius.
Opatrně si sáhla na hlavu. "Asi to ujde", opáčila "jsem celá pomlácená", dodala pak, poměrně nelogicky.
"Ale jsi živá.", upozornil James.
"No to bych prosila.", ušklíbla se a opatrně se zvedla.
"A můžeš se hejbat.", dodal James.
Zašklebila se. "Buď rád."
Začala si oprašovat kalhoty ve kterých běžela. Byly dost podivně střižené.
Pak se na ně podezřívavě zahleděla.
"Hele, co na mě tak zíráte?"
Letmo si vyměnili pohledy. Byli spolu už tak sehraní, že ani nepotřebovali nitrozpyt, aby si rozuměli.
James nepatně povytáhl obočí. Znamenalo to něco jako: Řekneme jí to?
Sirius přimhouřil oči. James z toho vyčetl: Nemyslím, že je to dobrý nápad…
James sotva znatelně kývl. Konec očního kontaktu. Celé to trvalo asi tak dvě vteřiny.
Pokrčil rameny.
"Koukáme, jestli se ti neporouchala ještě víc ta tvoje makovice."
"Chrasti, chrasti. Děkuju pěkně.", odfrkla si.
Všechno bylo v suchu. Bessy na živu, Sirius měl zase na koho dělat dojem a James nemusel mít starosti, že by neměl koho štvát… tedy kromě Lily. Jakmile jeho myšlenky dospěly k ní, všechno ostatní bylo odsunuto kamsi na pozadí jeho myšlení a tam to pokojně zůstalo.

A tak byla svým způsobem Lily vinná za to, co stalo pak. Za ten "průšvih z nedbalosti", jako to pak pojmenovala Bessy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Remi Remi | E-mail | Web | 1. září 2016 v 21:08 | Reagovat

Pěkné, a kde jsi jako vzala ten děs?!? Vždyť je to super :)
Tahle povídka mi vždycky zvedne náladu :)

Úplně se bojím, co se to zase stane... :D
Průšvih z nedbalosti - to je Pobertům podobné, a za všechno může Lily... Aspoň že to je na koho shodit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama